Po návratu do naší domoviny jsem se nějak nemohl smířit s tím, že po třech týdnech v Americe (převážně) v přírodě (fotky here) mě další rok čeká v naší stověžaté matičce Praze. Potřebuju čerstvej vzduch, batoh na záda a foťák do ruky. Naštěstí spousta zážitků a tudíž několikero vyprávění u píva přátelům mě přivedla k myšlence na Tatry. Je to kousek, mám to tam rád a pořád je tam co zdolávat. A přímo v ideální moment jsem si na ně vzpomněl, akorát když jsme seděli u tankový plzničky na Budějárně. A zájemce byl na světě. Eliška. „Jééé, tam jsem nikdy nebyla,“ zvolá. A na to já: „Cože? Nenéé. Děláš si prču, viď?“ Nedělala. Pak ani nevíš a další týden už si domlouváš střechu nad hlavou a v poloze ležmo čučíš do mapy, co všechno (možná) stihneš za necelých 5 dní. Času málo, ale lepší než drátem do voka.

K našim sousedům jsme vyrazili o den dřív. V úterý večer. Hlavu jsme složili v Brně kousek od centra, v jedné ze zapadlých uliček. Jedno na spaní (skoro) povinnost. Ráno dáváme kafe, snídani a vydáváme se na cestu směr Uherské Hradiště => Starý Hrozenkov => Trenčín => Žilina => Ružomberok => Štrbské pleso. Po cestě stavíme na Liptovské Maře, přehradní nádrž na severu Slovenska na řece Váh. Obrovská vodní nádrž, která leží přesně mezi Liptovskou Teplou a Liptovským Mikulášem. Krásné výhledy. Za ní už se nám ukazují první vrcholky Vysokých Tater a tak se dáváme opět do pohybu. Nadšení na sedadle spolujezdce totiž roste. Zbývá hodinka ke Štrbskému plesu.

Parkujeme a hned po natankování jednoho místního zrzka se vydáváme na kratší procházku – Štrbské pleso => Vodopád Skok. Cesta vede Mlýnickou dolinou, pod Štrbským soliskom. My jsme z časových důvodů mohli dnes pouze tam a zpět. Pokud budete mít více času než my, určitě pokračujte dál po žluté kolem soliska, která vás zavede až do Furkotské doliny. Po cestě minete Vyšné Wahlenbergovo pleso, méně známé Nižné až se dostanete k rozcestí a po modré na chatu pod Soliskom. Pokud budete mít dost, můžete lanovkou do Lyžařského centra, nebo po svých dál po modré ke Štrbskému plesu. (Nejen) Při západu slunce je to tam nádherné. Romantika hadr.

Další den se probouzíme do slunečného dne. Volá to po pořádným hiku, říkám si. Zároveň jsem si bláhově myslel, že Elišce umožním vystoupat až na Lomnický štít a ukážu jí tu nádheru kolem – z druhé nejvyšší hory Vysokých Tater (i Slovenska). Ale to jsem se přepočítal. Už  den předem zjišťuji, že to asi bude problém. Na stránkách to vypadá, že je full. A skutečně je. Ráno nás paní u pokladny lehce vytlemila (obrazně řečeno), že bookovat jízdenka na vrchol se musí minimálně 14 dní předem. Inu dobrá, možná příště. Leda je šance, že by se někdo nedostavil. Nám se ale nehce s nejistým výsledkem čekat, a tak stoupáme (lanovkou) ke Skalnatému plesu. Dáváme tekutou sváču a pádíme. Před náma je zhruba 20 kiláků. Tempo určuje Eliška, jelikož se na horách cítí jako ryba ve vodě a taky proto, že kdykoli se otočí, já čumim do objektivu a pálim na všechny strany. Je ke mě ohleduplná a tvrdí, že jí to neva. 🙂 Hodná holka. Díky!
Počasí jak ze žurnálu. Říkám si, že když to aspoň dneska vydrží, bude to super. Meteorologové totiž už týden tvrdí, že má lejt od rána do večera dalších 10 dnů. Zatím jim to naštěstí moc nevychází. Ale zpátky k trailu. Ze Skalnaté chaty jsme šli po červené na Velkou Svišťovku. Z ní pokračovali po červené dolu do údolí, kde nás čekala další krátká zastávka na Chatě pri Zelenom plese. Klobáska, pivko, Tatran. Také jsme následně narazili u jezera i na kámošku – domácí černobílou fešandu. A to byl konec. Kdo mě zná, umí si představit, jak to probíhalo. Kočky já miluju.
Od chaty pokračujeme po žluté podél Zeleného potoka. Cestou potkáváme cyklisty, kteří si to štrádují (kolo tlačí před sebou) nahoru. Ale že by to byla trasa na kolo, nám chvílema úplně nepřipadá. Ale (turistické) mapy nelžou. Na rozcestí nad Matliami se vydáváme po modré, potažmo žluté – směr Tatranská Lomnice. Vítej domove.

Třetí den se počasí netváří, ale my se rozhodit nenecháme. Vlakem se přemístíme dvě zastávky na západ od Tatranské Lomnice do Tatranské Lesné, odkud se chceme vydat po žluté k vodopádům Studeného potoka. Ale když přijdeme k cestě, je uzavřená. „Co teď?“ říkám si. Koukám na parťačku a ta na mě už háže vočkem, že to dáme. Já si ještě chvíli hraju na důležitýho a celou situaci rekognoskuju v hlavě – procházím si jednotlivé úseky a přemýšlím, kde by to mohlo skřípat. Ale nechám se ukecat. „Když tak se vrátíme“ ještě zvolám po pár krocích. Ale to už Elík pádí hore po žluté a myslím, že jí je to lehce šumák. Cesta k Dlouhému vodopádu trvá necelou hoďku. Těsně pod ním hledáme cestu. „Musíme nahoru kolem těch stromů“ povídám. „Tady cesta žádná není.“ Přelezáme kolem stromů vlevo a vracíme se dolů na cestu. Povodně minulý měsíc, které zasáhli Vysoké Tatry, tu cestu doslova vymleli.
Začíná pršet. Tahám z báglů ponča, hodně nadneseně, ale účel to plní. Nejen, že nejsme durch, ale ještě Eliška dostává záchvat smíchu při pohledu na mě. Dvě mouchy jednou ranou. Za cíl si dáváme Rainerovu chatu. „Tam vyhodnotíme situaci“ říkám. Objednáváme něco na zahřátí, mezitím přestává pršet. Při pohledu na mapu se nám zdá jako nejlepší varianta jít po červené na Hrebienok a pak pokračovat Pod Slavkovským štítem až ke Sliezskému domu. Počasí se cestou velmi často mění (žádná novinka na horách), ale ponča zůstávají v batohu. Tenhle trail si pamatuji pouze z druhé strany, kdy jsme vycházeli tehdá až od Popradského plesa. Tuhle lahůdku si píši na příště. Naposledy jsem to šel tak ve 13 letech. U Sliezského domu doplníme tekutiny a koukáme na spoj do Tatranské Lomnice. Vlak jede za 35 minut. Na rozcestí tabule informuje, že dolu do Tatranské Polianky (kde staví motoráček) je to hodina a 5 minut k tomu. „To stihneme“ hlásí s úsměvem Eliška. Neprotestuju a velmi svižným krokem, který přechází v lehký běh se vydáváme Velickou dolinou k vlakáči. Cestou si stihnu střihnout jedno číslo pro diváky a sklouznu se po šutru na zem. Já jsem v pohodě, foťák na výměnu displeje. Na vlakové zastávce nakonec ještě pět minut čekáme.

Poslední (celý) den vypadá opět příznivě. U snídaně se tedy shodneme, že dáme něco pořádného na závěr. Starý Smokovec => Hrebienok => Rainerova chata => Zámkovského chata => Téryho chata => Zbojnická chata => Hrebienok => Starý Smokovec. To bylo připraveno speciálně pro Elišku, která ráda leze a ráda dobrodrůžo. Takže úsek mezi Téryho a Zbojnickou chatou přes Priečné sedlo, to bude její disciplína. Moje už tak ne, jak se později ukázalo. 🙂
Sluníčko pálí do zad, dobrá nálada samozřejmostí a jeden turista za druhým, kterého necháváme těžce za sebou. Stále stejný průběh. I dnes tomu nebylo jinak. Tempo nádherné, já u toho stíhám cvakat jako divej a samozřejmě se kocháme tou parádní krajinou. Malá Studená dolina. Kdo byl, ví o čem je řeč. Kdo nebyl, ať mrkne aspoň na fotky. Vystoupáme k Téryho chatě a otevírá se nám zmíněná dolina. Je vidět až do Tatranské Lesné. Paráda.
Občerstvovací stanice Téryho chata – check. Panoráma štítů (Spišský, Pišný a Lomnický) – check. První kamzík – né Eliška, která ode mě obdržela tuto přezdívku za mimořádné turistické výkony – check! Po chvíli jsme pod sedlem. Kamzík má hvězdičky ve vočích, na mě jdou lehce mrákoty. Inu dobrá, pojďme do toho (jak řekl Polášek v jedné nejmenované divadelní hře). Po pár minutách zjišťuji, že to bude lehce boj, ale nezvdávám se. Divoká horská koza už netrpělivě čeká skoro nahoře, já se plácám sotva v půlce. Ale po očku na mě dohlíží, takže to se jí musí přičíst k dobru. Jsme nahoře. Po cestě ještě potkáváme nějaké blázny, kteří to zkoušejí přelést obráceně a vůbec o tom neví. „Good luck“ přeju jim. Když oni slaňůjí dolu, my už sedíme na Zbojnické a dáváme zasloužené pívo. Už nás čeká jen závěřečný sešup po modré Velkou Studenou dolinou.

Neděle dopoledne => balíme kufry. Než definitivně opustíme Tatranský Národní Park, zastavujeme ještě na parkovišti pod Štrbským a dáváme závěrečnou modrou k Popradskému plesu. Odpočinková cesta, na které při troše štěstí narazíš na kamarády ze Slaného. Náhoda? Ale prdlajz. Svět je malej. Poslední pívo, poslední chálky, poslední pleso, poslední fotky. Obcházíme kolem jezera, napojujeme se na žlutou a závěrečnou zastávkou je Symbolický cintorín. Tam se prvně dozvídám, že dříve existoval v Tatrách Český štít, Česká dolina, České pleso a Česká věž. Nic z toho tam již od 1. června roku 2006 nenajdete (info here). Respektive v mapách ne. Vše samozřejmě je i nadále na svých místech, ale dnes již se správným názvem – Ťažký štít, Ťažké pleso, … . Chyba v překladu, která vznikla již v 19. století německým kartografem byla opravena.
Za necelou hodinu poté nasedáme do auta a v navigaci nahazuju Prahu. Za náma se od plesa řítí buřina. Během 10 minut jsme její součástí. Chvíli jedeme asi 40, protože to jinak nejde. A jak jsme celý trip ve středu za hranicemi začali, tak ho i končíme. Po cestě jsme si vyhlédli místo na pozdní oběd. Na západ od Ružomberka, již v srdci NP Velká Fatra se rozprostírá krásný komplex vsazený v místní krajině – U Dobrého Pastiera, který nabízí nejen ubytování, skvělou restauraci (s lokální kuchyní), kolibu, hřiště (vč. dětského), ale brzy už se bude pyšnit i vlastním pivovarem. Až na místě jsme zjistili, jak dobře jsme vybrali. Nicméně před námi ještě cesta dlouhá, takže sedáme do vozu a perem to na dálnici. Ještě, že na Slovensku frčí trošku jiná D1. Tam se jede jedna báseň. Do Prahy se vracíme ještě před půlnocí. Sečteno podtrženo – skvělý prodloužený víkend. Nálada uvnitř týmu sehraná, fauly žádný, forma načasovaná skvěle. Počasí neházelo klacky pod nohy, takže se hrálo na výborně připraveném terénu a organizátoři nic nepodcenili. Není co vytknout. Určitě se zase vrátíme!