Stuvøy-Hjartdal (Norway – 2019)

Kde začít. Trvalo to asi tři roky, co mi Guči „hustil“ do hlavy, ať přijedu. Vždy mi v tom něco bránilo. Práce, soukromý život, a nebo čistě jen moje lenost. Minulý rok se to konečně povedlo. Dokonce jsem sehnal parťáka za volant, páč si Ondřej chtěl udělat volno a pročistit si hlavu od práce. Hezky to do sebe zapadlo.

Nákup na cestu připomínal dnešní situaci u nás v supermarketech. Tolik jídla jsem v životě najednou nenakoupil a doufám, že mě to v nejbližších dnech nečeká. Tohle šílenství (aniž bych vůbec nechtěl snižovat važnost situace) je mimo mé chápání. Je osmá hodina ranní a opouštíme hranice Prahy. Čeká nás dlouhá cesta na sever. Plánovaná zastávka je v Dánsku. Po cestě se futrujeme řízkama. Na večer přijíždíme do města Aalborg, které je zhruba 7,5x větší než Slaný a je významným přístavním městem už od dob středověku. Rychlá zastávka, procházka, pivo a míříme spát. Ráno nás čeká brzké vstávání, přejezd do Hirtshals a následně trajektem pořád na sever do Langesundu. 4h cesty. Nejdražší snídaně v životě, pak pár cvaků z paluby a speciální prohlídka řídícího mozku trajektu, kam nás pozval jeden z důstojníků. Po poledni startujeme bžuk a vyjíždíme z trajektu. Už se vidím na místě. Další bajvoko tři hodiny cesty. Na místo setkání se dostáváme kolem páté odpolední a než se stihneme rozkoukat, příjíždí náš hostitel. Parádní načasování.

Večer probíhala aklimatizace po Česku. Takže ráno je slyšet jen sténání ze všech možných míst naší chatrče. Povedlo se. Dáváme si voraz. Pak už to jde celkem ráz na ráz. Výlet nedaleko na menší kopec a cestou zpět domluvit nějakou práci. Proto tu hlavně jsme. Bude se makat. A taky že jo. S Gučim jsme pak kývli na jeden óbr barák a trochu jsme neodhadli délku prací. Hlavně kvůli nové verandě, která sála jak německá pornoherečka. A pak taky kvůli majiteli, který vše několikrát přehodnotil a dal si do hlavy, že vymyslí nové odstíny bílé. No co, dali jsme to za 11 dní.
Ikdyž jsem čekal, že toho uvidím víc (byl jsem tam téměř měsíc), než jen ty naše milé krávy co nás hlídali v divočině ve Stuvoyi (protože minimálně dle karty ve foťáku to tak vypadalo – kráva střídá bejčka a opačně), i tak to byla to prima zkušenost. Poznal jsem fajn lidi, jinou mentalitu a kulturu, zarobil jak debil a především hlava si vzala volno. A ve volných chvílích jsme něco málo přece jen stihli. Pár kopců (doslova), největší norský dřevěný kostel (Heddal), jedno z nejdelších jezer (Tinnsjå, cca 12 km jsme kolem něj jeli), a taky přespat v horách na chatě Mr. Magneho – na Kleivenu. To byl moc pěkný večer. Totální klid. A to já můžu.

Takže milé Norsko. Těším se brzy na viděnou. Fjordy už mě volají. Lofoty nutnost. Ha det bra!

error: Content is protected !!