Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že jsem v minulosti hodně zanedbával cestování. Měl jsem (možná) investovat více času do prozkoumávání jiných zemí a kultur, než poznávání místních barů a klubů. Ale co bych to byl za „kapitána“ (Morgana, pozn. autora), kdybych se teď rouhal? Zase jsem našel spoustu přátel, které dodnes rád vídám u žejdlíku, při sportovním klání, nebo jen napůl cesty. Každopádně bylo na čase zase zvednout kotvy a přemístit své rozbředlé půlky za oceán a užít si trošku tý nefalšovaný Emériky.

A že po příletu byla odměna zasloužená v podobě pěkně vychlazenýho „ejla“, silnýho jak 9 hodin taženej vývar a parádní steakanec od pana domácího, který nám byl opět skvělým hostitelem. Proč zasloužená? Hned se k tomu dostanu…

Když to sečteme a odečteme, nebyla to zrovna jednoduchá cesta. Čtyři a čtvrt hodiny v buse Florenc – Vídeň, následné 7 hod. čekání na let směr Los Angeles. Chuťovka. A to nejlepší nás ještě čekalo. Téměř třinácti hodinový let do „města andělů“. Přišlo mi, že jsem v tom letadle strávil snad dva dny. Bez p*dele. Usnul jsem asi 3x na půl hodiny, poslechl všechny housový mixy, shlédnul všechny rozumný seriály, vypil půl letadla tekutin a cestu na „dabljůcí“ znám doteď jak cestu do práce na Bořislavku. A to mě ještě čekala zábava na imigračním po přistání v USA, jelikož se (překvapivě) zjistilo, že Mařena je v zemi Trumpa úplně poprvé. Skoro 2 hodinový čekání na imigračním bylo to nej z celé cesty. Díky, znova nechci.

Nezbylo mi nic jiného, než udělat letadlu „nazdar ahoj čau“ a jen doufat, že se s Bobem ještě v cílové stanici někdy potkáme. Potom co jsem potvrdil, že nemám ani drogy, zbraně, plný kapsy doláčů a rozdal otisky prstů skoro i na obou chodidlech, jsem se dopravil na místo odletu. Překvapivě jsem to nestihl a gate zel prázdnotou. Pochvalu však zaslouží místní madam u přepážky, která se mě ujala a vymyslela mi během pěti minut vyhlídkový let s jedním mezi přistáním v San Francisku a konečnou stanicí Seattle. Nedoplácel jsem ani kačku (doláč) a zpoždění oproti původnímu letu z LA do Seattlu pouhé 4 hodiny. Posílám dodatečně hubana, baby! Takže podtrženo a sečteno, na cestě jsem byl pěkných cca 33 hodin.

Jsem tu. Seattle. Stojím u východu a čekám na odvoz. Brzy se přiřítí auto a v něm Kája s Bobšem. Má radost je viditelná – úsměv od ucha k uchu. Míříme do downtownu, kde budeme následující 3 týdny bydlet. Z letiště je to zhruba půl hodiny do centra. Cestou již nasávám atmosféru. Jakmile dorazíme a nacpu si pupek zmíněným steakem, nasávám tentokrát již Diplomatico a místní lokální slaďáky zrzavý. Pěkně nachmelený ejlíky kolem 6-7 procent. V Kanadě jsem jim před 2 lety přišel na chuť. U nás to zatím moc neprorazilo, ale když si člověk zajde do Beer storu, tak je schopen sehnat slušnej matroš i v Čechách.

Ráno se probouzíme do slunečného dne. Stejně jako dalších 17 z 18 dní. Objednáno, check. Snídaně pěkně vejce, křupavý slaninky, klobásky, zeleninka. Sexy. To není třeba měnit. Traily dlouhý a je potřeba mít pořádný základ. První dny dáváme klídek v ulicích Seattlu, nasáváme atmošku, testujeme lokální pivo v místním pivováru Fremont Brewing a samo pádíme i do Zoo. To byla povinná však mě znáte. Na víkend se plánuje první výjezd mimo civilizaci. V plánu je King County (směr jiho-východ) a Snoqualmie lake. Vydáváme se lesem a hned zkraje zjišťuji, že značení nebude ani náhodou jako u nás. Jedna cesta, takže se většinou nejde ztratit a jen minimální značení v podobě dřevěných cedulí na význačných místech. Tedy např. u jezera, kde se dozvíte jeho název. Ale pokud je po cestě něco zajímavého a je potřeba odbočit z hlavní trasy, tak to musíš kámo vědět. Jinak jsi druhej. To si takhle jdeme a Kája se ptá: „Kuci, chcete vidět vodopád? Jasně, Kájo.“, odpovídáme mu. „Tak jdeme doleva nahoru do kopce.“ Podíváš se doleva, a tam krpál a tím to hasne. Za chvíli se vyškrábeš nahoru a tam na tebe čeká výhled na obrovskou stěnu a vodopád Otter Falls. Než se rozkoukám, Bobeš už se koupe. A když konečně dorazíme k jezeru, čeká mě k mému údivu další překvapení v podobě sněhu. Jezero lehce zamrzlé, kolem jezera půl metru sněhu. V červnu? Ve 20 stupních? V necelých 1000m? Ok, than. Takhle je to ale normální, zjistíme v průběhu celých 3 týdnů. S Bobšem jsme si to párkrát užili. Ale vždy jsme to pokořili a dorazili do cíle.

Příroda je v okolí parádní. Státní parky/národní parky – je to jedno kam se vydáte. Lesy připomínají spíš pralesy, všude jezera, vodopády, hory (pokryté ještě sněhem) – klasika. Mé srdce plesá radostí. Turistů tak akorát. Ze všech těch zážitků v okolí Seattlu, bych vypíchnul rozhodně – Okanogan-Wenatchee National Forest, Mt. Rainier National Park a hlavně pak Olympic National Park, který leží na západ od Seattlu. To je totální bomba. Jen tam by člověk potřeboval aspoň 14 dní, aby se pořádně vyřádil. My měli jen dva dny, ale i tak to bylo nezapomenutelné. Po cestě zpět do Seattlu jsme se ošplouchli v Pacifiku. Další poprvé. Fantazie.

V samotném sídle okresu King, nejlidnatějším a jedním z nejrychleji rostoucím městě státu Washington je také spousta míst k vidění. Když se řekne Seattle, každému se určitě hned vybaví dominanta celého města v podobě 184m velké věže připomínající „létající talíř“ – Space Needle. My ho navštívili v noci, ale i ve dne to určitě bude pěkné pokoukání. Severozápadně od čtvrti Downtown (centrum Seattlu, na 1st Ave), v ulici Pike Place pak narazíte na nejstarší fungující trh ve Spojených státech, Pike Place Market. Když pak po schodišti seběhnete na nábřeží, dostanete se na Pier 59 kde se nachází Seattleské akvárium a ruské kolo. Nechybí Pacifické centrum vědy, Seattlská opera, parky, divadla a hudební muzeum Experience Music Project. Budovu financoval spoluzakladatel Microsoftu Paul Allen, který ji zasvětil rodákovi Jimi Hendrixovi. Zajímavé stavení, které čítá skoro 21 tisíc panelů z hliníku a nerezové oceli. Různě barevné a jako třešnička na dortu skrz muzeum vede trať monorailu. Čekni to. Je toho lehce úlet. A asi nejvíc kontroverzním místem je pak socha Vladimira Iljiče Lenina, která leží ve čtvrti Fremont. El-ou-el.

Lenost nás nepohltila, tudíž jsme vyrazili na menší výlet po západě USA kousek od pobřeží na jih do Portlandu, potažmo White Salmonu. Ten leží na Columbia river, která odděluje státy Washington a Oregon. Bydlení jsme sehnali přes Booking – teepeečko v horách. Pozemky vlastní manželé (Jean Marie’s Garden), kteří nahoře pěstují bylinky a prodávají to následně farmaceutickým společnostem. Před spaním pijou Pilsner Urquell a vědí kde leží Morava. Wow. Spaní luxusní, teda až na tu havěť všude, kterou já tak zbožňuju. Ale posilněn pivním mokem se to dalo vydržet a přečkat až do rána. :)) Stálo to za to. Odměnou bylo ráno jako malovaný. Snídaně v lese, čerstvý vzduch, všude klid. V místním parku severně od White Salmonu jsem pak viděl asi nejhezčí vodopády ever, Fall Creek Falls. Jsem na ty vodopády lehce ujetej, přiznávám. Ale můžu na to civět od rána do večera.

A jelikož se výlet na jih povedl, uskutečnili jsme ještě jeden na sever do Kanady. Konkrétně do Vancouveru. Zhruba 3,5 hodinky autem. Centrum vypadalo moc pěkně, ale nás prostě lákala spíš ta „příroda“. První večer jsme obkroužili Stanley Park, hodili očkem na Lions Gate Bridge, který hlavně v noci vypadá fakt úchvatně. Přes den jsme nemohli vynechat místní atrakci na severu Vancouveru – Capilano Suspension Bridge. Sto čtyřicet metrů dlouhý a sedmdesát vysoký most přes stejnojmennou řeku (Capilano river). Ondra by skákal radostí! Vzpomněl jsem si na tebe kámo! Dál jsme pokračovali místním parkem až nahoru k přehradě Cleveland Dam a jezeru Capilano. Odsud je pěkný výhled na Grouse Mountain. Taky nezapomenu na bydlení u místních Japonců, se kterými jsme se bavili přes aplikaci v telefonu, jelikož anglicky neuměli ani ťuk. 🙂 Funny …

Calkově to hodnotím velmi pozitivně. Zažitků mraky a člověku se logicky ani nechtělo zpět do Čech. Počasí jsme měli vymazlené, příjemných 20 a slunce to do nás pralo od rána do večera. Jen ty holky, no. Co Vám budu povídat. Ty máme nejkrásnější! Pivo, ženský a řízky (Elík teď plesá radostí) – to je to, oč tu běží. Tak zase někdy brzy na viděnou, nebyl jsem tam naposled. To je jasný. Ještě potřebuju minimálně měsíc a projet všechny ty profláklé parky a mrknout na Njů Jork. Ale příští rok doufám, že kámo El Gaučo dá se mnou Norsko ještě. A jestli ne, tak ty Filipíny safra!